Strach je miláček. Vím, čeho se bojím. Pavouka, tmy, výšky, řetízkáče a kolotočů vůbec. Varuje mě – pracuje pro mě. Ale takový ten pocit, kdy je mi blbě, nespím, hučí mi v uších, to je peklíčko. A má jméno. Úzkost.
Kde se rodí moje úzkost? Když mám úspěšně fungovat podle neznámých pravidel. Což je častější, než si myslím. V soukromém životě jsou to takové ty neidentifikovatelné interakce v komunitě. Takové ty odvrácené pohledy, přerušené rozhovory sousedek. V profesi jsou to potom nové a nové novely zákonů a vyhlášek, stále se měnící předpisy a nařízení, nejasná pravidla podle kterých se má fungovat.
Dlouhodobá úzkost způsobuje vylučování kortizolu, špatný spánek, útlum schopností a mozkovou mlhu.
Je nutno svou úzkost pochopit a pracovat s ní. Hlavní je, nezakazovat si jí, to by se zabydlela a začala by tloustnout jako taková ta spokojená paní správcová uklízečová, co zasahuje do všeho a ovlivňuje úplně celý dům.